Karel Engliš: Paměti. Kdo sloužíš vlasti, odměny nečekej

Kniha představuje ucelené vzpomínky českého politika a ekonoma, několikanásobného ministra financí, rektora Masarykovy univerzity v Brně i Univerzity Karlovy v Praze Karla Engliše (1880–1961). Své paměti začal psát v roce 1925, kdy mu bylo 45 let, a s přestávkami na nich pracoval až do konce svého života v roce 1961. Vzniklo tak několik ucelených tematických souborů. Nejde tedy o klasický životopis. Tím je však kniha osobitá a zvláštní. Dovoluje nám nahlédnout, jakými tématy se Engliš v příslušné době zabýval, co považoval za nutné komentovat, zaznamenat. Poskytuje čtenáři možnost poznat Englišův bystrý pozorovací talent a neobyčejnou paměť. S odstupem desetiletí dokáže Karel Engliš líčit události a popisovat osobnosti tak detailně, jako by je prožil či viděl včera.

Z textů psaných téměř čtyřicet let na čtenáře zapůsobí Englišovy typické povahové vlastnosti: přímost, pravdomluvnost. Sám v textu uvádí: „Mluvím pravdivě, co si myslím, ať uvalím na sebe číkoli hněv. Tak jsem to dělal po celých 80 let.“ Zaujme jeho laskavost, tolerance, nesmírná pracovitost, uspořádanost myšlenek i smysl pro humor.

Podnázev knihy Kdo sloužíš vlasti, odměny nečekej vysvětluje Englišovo účtování v závěrečných pasážích: „Chci žít v mysli s úvahou, zda jsem po sobě zanechal myšlenky užitečné vědě i praxi. To posoudí historie a doba nezaujatá předsudky. Skoro půl života jsem prožil za Rakouska a málo přes polovinu života v českém státě, z toho asi dvacet let v první republice, šest roků v Protektorátu Čechy a Morava, tři roky ve druhé republice a třináct let v nynějším režimu. Byl jsem profesorem na české technice v Brně (1915–1919), tamtéž na universitě (1919–1939), což bylo přerušováno funkcí ministra a guvernéra v národní bance, pak profesorem na Karlově universitě v Praze (1939–1950), což bylo přerušováno zavřením vysokých škol za protektorátu a nucenou dovolenou [od] nynějšího režimu. Úhrnem to činí se započtením válečných let 45 služebních let. Za to mám důchod – snížený nynějším režimem na 333,3 Kčs [a] o 66,6 Kč zhodnocený přídavkem pro bezmocnost – úhrnem 400 Kčs měsíčně, tolik co činil můj měsíční pensijní profesorský příplatek.“